Blog

časopis Meduňka - únor 2018

14.12.2017

Ve speciálním magazínu MF Dnes Náš kraj najdete inzerci mých komunikačních seminářů. Ale je tam i spousta zajímavého čtení o Vysočině.

11.12.2016

Co je to HAKOMI

Často se mě ptáte, co je to za výraz - HAKOMI. Tady je trochu mystiky:

Když v roce 1970 hledali zakladatelé této somatické psychoterapie název pro svůj systém, jednomu z nich se zdálo ve snu právě toto slovo. Když se pak všichni pídili po původu toho názvu, zjistili, že je to slovo z jazyka indiánů Hopi a znamená ve velmi volném překladu: "Jaký máš vztah ke všem a všemu?" Byl to starodávný způsob, jak říct: "Kdo jsi?" Je to taky dobrý opis  tohoto terapeutického procesu. Terapeut i klient zkoumají mapu vztahů, které formují naši osobnost.

1.11.2016

Tahle fotografie je velmi vzácná, zachytila ji NASA Hubblovým teleskopem. Tento úkaz se objeví jednou za 3000 let.
Jmenuje se « BOŽÍ OKO » 

Zastavte se na pár vteřin a mrkněte jeden na druhého.

5.9.2016

Koupelnová historie

Nejkrásnější koupelnovou historku mi vyprávěla sousedka Jitka, když jsem bydlela ještě v roduvěrném paneláku na Jižním městě:

"Měli jsme sousedy, takový tichý lidi. Normální manželství. Ona usměvavá, on takový starostlivý, děti celkem spořádaný, když se rodiče dívali. Když se nedívali, tak to byly normální sídlištní děti - normálka. To jsme si mysleli do chvíle, kdy jsme zjistili, že se hádají. A víš, jak jsme to zjistili?

Občas se z jejich bytu ozýval podivný příkaz: "Vystup z jádra, okamžitě vystup z jádra!" Furt jsme nevěděli, o co jde. Pak se někdo odvážil zeptat té paní.

Ona se prý totiž strašně nerada hádala. On zase nesnášel představu, že by celý barák slyšel, že se hádají. A tak ona, když se začal hádat a pustil třeba televizi, aby to nebylo tak slyšet, utekla do koupelnového umakartového jádra. On věděl, že tudy je všechno slyšet a tak vykřikoval tu nádherně nesmyslnou větu - vystup z jádra."

Proto od té chvíle razím heslo - zděte jádra a nehádejte se.

Význam podlahy v našem životě

Podlahy jsme se naučili vnímat jako skutečnou součást bydlení a spolutvůrce stylu bytu či domu myslím až s příchodem plovoucích podlah. Do té doby - většinou standardní linolea nejrůznějších barev J To si pamatujeme z dětství všichni. Á propos dětství...to je období, kdy máme s podlahou nejvíc společného. Je to náš prostor, naše tajemství poznávání světa, je to všechno mezi námi a tím pod námi. Víme pár prvních let vše o tajuplných mapách, které vytvořily rýhy po židlích a stěhování nábytku. Známe místa, kde podivné barevné varianty linolea vytvořily obrazce brontosaurů a mamutů. A taky víme, kam máme upustit pokličku, aby se maminka nejvíc lekla.

Náš pes je hyperaktivní. Když se chce rozeběhnout na kamenné dlažbě směrem ven, opravdu zahrabe na místě přesně tak, jako Tom nebo Jerry, vypadá jako kreslená postavička, než se dokáže odrazit a vyběhnout.

Když začala mít babička potíže s chůzí, vyndali jsme všechny prahy, aby o ně nezakopávala.

Zkrátka když budete vybírat, z čeho bude vaše podlaha, přemýšlejte i o těch, kteří po ní budou chodit, běhat a lézt. Abyste vašeho psa zbytečně nepeskovali, že vám tu nádheru podrápe drápky. Aby vaše miminko mělo pod kolínky něco příjemně teplého a měkkého a ne kamennou dlažbu. Aby se vaše babičky a dědové cítili ve vašem domově stejně bezpečně jako jste se vždy cítili vy u nich.

Úcta k pekelné dřině

Ve vesnici, kam odmalička jezdím na prázdniny, bývala sklárna. Všichni v okolí měli doma spoustu broušených skleniček, často každou jinou, někdy jste našli broušenou mísu s vodou i v králíkárně.

Mnohokrát jsem prošla celým provozem - za nakreslení šablony na sklenici pro brusiče byl desetník, za vybroušení skleničky pár korun. Obrovské nádherné broušené vázy mají na svědomí mnoho karpálních tunelů a tenisových loktů, které vedly k invalidnímu důchodu. Nikdy se mi broušené sklo nelíbilo, ale po těchhle návštěvách jsem k těm věcem pojala obrovskou úctu. Za každou vázičkou jsem viděla třeba naši sousedku ve strnulém předklonu u brusky, jak jí po rozpraskaných rukou teče voda. Teď má revma a je v předčasném důchodu. Za který kromě kloubní nemoci může i klasické vytunelování celé sklárny.

V té továrně se taky dělala taková ta malá sklíčka na lustry, tedy jen na zakázku, individuálně. Každý kousek vzalo do ruky mnoho lidí než se to zavěsilo na drátek a sestavila se blýskavá paráda na strop. Jeden takový jsme měli doma. Vánoce byly noční můrou ze dvou důvodů - musí se naleštit stříbrné příbory a pak sundat lustr a kousek po kousku ta cingrlátka omýt. Brrr!

Pak jsem ale viděla, jak se to celé dělá. A od té doby je mytí toho lustru posvátné. Jednak už vytunelovaná fabrika nová sklíčka nedodá a pak - za každým sklíčkem, je nějaká teta nebo strejda, kteří tavili sklo, brousili hrany, leštili, věšeli na drátky....

Co je to luxus...

Není nad to nenechat si poradit. Mí známí si koupili drahý půdní byt ve starobylé části Prahy. Dřevěné trámy, dřevěná podlaha, šikmé stropy, páté patro bez výtahu po točitých starých vyšlapaných dřevěných schodech. Já vám nevím - ve třiceti je to romantika, ve čtyřiceti si říkáte, že děláte něco pro své zdraví, v padesáti máte zaťaté zuby a v šedesáti - dáváte inzerát a chcete něco, kde se nemusíte hrbit u stěn, něco, kam vás vyveze výtah a kde na vás pravidelně sousedé pod vámi neposílají předsedu výboru sdružení vlastníků bytů, protože ta vaše nádherná stará prkna vržou a váš pes dupe.

Nechat si poradit není luxus, je to ukázka zdravého rozumu.

Co je to vlastně luxus? Je to drahé? Nebo těžko k sehnání? Luxus je pro někoho udělat si čas třeba právě na to popřemýšlet, kde a jak chci bydlet. Znala jsem takové docela příjemné a přesto docela bohaté lidi. Neměli čas, pracovali a vydělávali peníze. Dětem na školku, na studia, sobě na dům, na auto a velkolepou dovolenou. Když došlo na ten dům, našli si drahého architekta, dali mu rozpočet, řekli, že dům má mít tolik a tolik místností a garáž na dvě auta a zase běželi vydělávat. Tož - pro architekta rajská hudba. Udělal, co chtěli, za peníze, které mu dali. To byl luxus na všechny strany. A ti lidé v novém domě? Nějak nestihli říct, že chtějí přízemní dům, protože jejich tatínek nemůže chodit do schodů. Že chtějí větší zahradu pro své tři děti, že nechtějí parcelu u silnice, protože jejich děti jsou fakt divočáci a plot pro ně nic neznamená, že nechtějí obývák spojený s kuchyní...zkrátka, dovolili si luxus nemít čas ani se zamyslet, zda architekt, kterému práci zadávají, svému řemeslu rozumí. Jestli jim pokládá vůbec nějaké otázky - byli rádi, že žádné otázky nejsou. Pět let se v tom domě hádali. Teprve nějaká rozumná duše v manželské poradně vycítila, kde je kámen úrazu, a navedla je k rozhodnutí dům prodat. Teď mají - opět luxusní - mezonetový byt s velkou terasou. A dopřáli si velký luxus - chvíli nepracovat a dát si čas sednout s architektem a realitním makléřem a definovat, co vlastně chtějí. Uf! Dalo to práci. Na druhou stranu - jejich manželství prošlo ohněm a jeden jejich rodinný přítel při silvestrovské oslavě prohlásil, že by taky chtěl "takový luxusní manželství".

Sláva barevným sklíčkům

Mám ráda poctivé filmové triky. Znáte to - honičky v autech, skoky z helikoptéry přímo na člun, který uhání po hladině moře a řídí ho největší lump na světě - kdo by nemiloval filmy s Belmodem.

Jedním z nejefektnějších kousků je pro mě proskočení skleněnou výlohou. Řekla bych, že i pro kaskadéry je to kousek, který neberou na lehkou váhu. Dopadnout na tisíce malých střepů není určitě nic příjemného.

Sklo je vůbec zajímavá rekvizita. Pamatuju si film, kdy dva sklenáři nesli velkou tabuli průhledného skla a pokaždé mezi nimi někdo prošel. Když se jim konečně s několikátou tabulí podařilo dojít až na přechod pro chodce, jelo auto.

Myslím, že takovéhle kousky jsem viděla jen s použitím čirého skla. Ono proskočit barevnou vitráží je sice efektní, ale asi o moc dražší. Představte si jen tu práci dát dohromady barevná sklíčka, která tvoří obraz. Pak během vteřiny možná i měsíční práce fuč!

Z televizní praxe si vzpomínám na docela opačný případ. Točili jsme pořad v jednom starém divadle. Nebyl čas na stavbu dekorace, protože pan režisér si vymyslel jednu část pořadu na poslední chvíli. A tak zkušený kameraman postavil stoleček a židle pro naše hosty - před dveře s přenádhernou vitráží! Jen ta barevná sklíčka a pár světel - a dekorace byla hotová! Všechny další dekorace jsem už od té doby posuzovala právě tímhle skleněným barevným efektem - málokterá tu skleněnou nádheru překonala.

17.5. 2016 

Agresivita jako přítel

Když se nás něco dotkne, tzv.nás někdo urazí, je třeba si toho všimnout a pracovat s tím.

Podstata agresivity

Jak na nás agresivní lidé působí? Máme pocit, že nás tlačí do kouta, že nám berou náš svobodný prostor. Že nám z jejich strany hrozí smrt, zranění, nějaká ztráta, že nám způsobí bolest. Agresivní lidé tedy vždy něco berou. Proč lidé něco berou? Protože mají pocit, že to jim samým chybí. Že přesně to, co máte vy, udělá je šťastnými. Že to spraví nějakou díru v nich samých. Znamená to tedy, že s agresivním člověkem je třeba jednat jako s někým chudším než jsem já. Je to někdo, kdo potřebuje to, co mám já. Ať už je to něco hmotného nebo můj životní prostor.

Dám mu to?